Verše2
Jsi jak princezna zakletá,
a ze mě je prý poeta…
co tvou lásku touží mít,
chtěl by tvá ústa políbit,
a nemůže si více přát
než hladit tě, laskat, milovat.
Jsi jak sluneční svit,
krásný pocit, který by chtěl každý mít,
jsi jako láska v denním světle,
jako láska a mír v pekle,
jako touha a cit v paláci,
kde se láskou a sny vyplácí…
Velký otče, já líbal.
Ach synu milý, tvá duše je prostá,
tys líbal ženu na rudá ústa.
Ach otče, pravdu díš,
já ji však líbal trochu níž.
Synu milý, tvá duše padla,
tys líbal ženu na bělostná ňadra.
Ach otče, pravdu díš,
já ji však líbal ještě níž.
Ach synu, ty jsi samý hřích,
tys líbal ženu na bělostný břich.
Ach otče, pravdu díš,
já ji však líbal stále níž.
Synu, synu, tvá duše je pokořena,
tys líbal ženu na kolena.
Ach otče, pravdu díš,
já ji však líbal trochu výš.
Synu, synu, tys samý hříšník v celku,
tys líbal ženu na prdelku.
Ach otče, vzdávám se bez obrany,
já ji však líbal z druhé strany!
