Rangers-Plavci
30. ledna 2009 v 11:22 | Mirek | Texty písní
Jedna moje „čtenářka“ – komentátorka si posteskla, že když tak miluji Plavce neboli Rangers, proč jsem ještě nezveřejnil žádný text jejich písně.
Začnu tedy jakýmsi úvodem – prologem, nebo jak to nazvat, který je napsaný uvnitř přebalu desky …NEJDE ZAPOMENOUT. Doufám, že mě nebude nikdo z PANTONu popotahovat za to, že jsem ukradl nějaká autorská práva.
Takže cituji:
Pětačtyřicet let je pro někoho málo, pro někoho až moc. Tonda Hájek nevědomky začal ve dvaceti dělat všechno, aby těch pětadvacet roků, co mu zbývaly, stály za to. Ve skupině, kterou spoluzakládal jako Rangers a pomáhal udržet při životě jako Plavce, napsal většinu textů, mnoho aranžmá, leccos sólově zpíval, hrál na basu, ale hlavně tomu celému skupinovému dění dával ostruhy. Každá z písniček tohoto alba je tak či onak na Tondovi závislá. Jediná nová, Nejde zapomenout, vznikla už bez něj a kdo ví, jestli by se mu svou melancholií líbila.
Byl totiž rtuť a řehot, každý mu mohl směle vyčíst nedostatek klidu a textařských hlubin. Rostl každým přídavkem, který vytleskávali študáci v SAKSu (Studentském akademickém klubu strojařů) na technice na Karlově náměstí, potěšeně se šklebil, když tam bylo v šedesátých letech dobře i Horníčkovi a Svitáčkovi. Bez sžíravého sebezpytování opustil projekt country music, s nímž Rangers v roce 1964 vznikl a nelpěl ani na žádném jiném označení. „…jsme sice folk kapela, ale v určité komerční úpravě“, řekl jednou.
V komediantském erbu měl muziku a legraci: Americké lidové a zlidovělé vybíral tak, aby si lidé mohli zazpívat a aranžoval tak, aby to muzikanta bavilo poslouchat i několikrát. Líbilo se mu, jak se i takoví polojazzoví Four Freshmen při koncertě uměli vyřádit, spolu s ostatními Rangery-Plavci se zbláznil do vícehlasů New Christy Minstrels. Protože zažil svého času jako voják-umělec nudu v Armádním uměleckém souboru, vážil si úspěchu publika. Start ke slávě, vítězství Rangers na Portách i Folk a Country festivalu v Praze koncem šedesátých let, to vše Tondovi potvrzovalo smysl jeho práce. Ano, práce. Málokdy hovořil o umění. Byl profesionál, se vším všudy. Že skupina měla i na „nehudebním“ postu konferenciéra jména jako Michal Pavlata, Petr Nárožný, Mirek Černý, Luděk Nekuda, Jan Vala a Jiří Wimmer, to jaksi patřilo k Tondovu programu.
Asi o lecčems ani nemluvil. Jak si vybíral domů jen tak pro radost oka keramické nástěnné talíře, o tom jsem se dozvěděl čistě náhodou až od své švagrové-keramičky. Při vší své manažersko-producentské rozběhanosti si uchoval jakousi svou třináctou komnatu a nemyslím, že by bylo možné ji snadno otevřít, i když Tonda Hájek už ji sám ochránit nemůže. O té nám mnoho nepoví ani tato deska.
Byla sestavena tak, aby z ní měli radost posluchači i Tonda sám. Ostatně jak jinak může skupina, než se vydá na svou další pouť, říci své děkuji tomu, kdo ji znal skrz naskrz a přesto – i proto – ji měl rád a udělal pro ni víc než kdokoliv jiný?
Takže jen pro pořádek:
Sheeve-note Jiří Černý, 1993