Allen Ginsberg (18+)
Milostná báseň na téma z Whitmana
Potichu vejdu do ložnice a lehnu si mezi
ženicha a nevěstu,
mezi ta těla spadlá s nebe, natažená, čekající,
nahá a neklidná,
ženicha a nevěstu,
mezi ta těla spadlá s nebe, natažená, čekající,
nahá a neklidná,
s rukama položenýma přes oči v temnotě,
skryju tvář mezi jejich ramena a prsty,
vdechuji jejich kůži,
a hladím a líbám krk a ústa a rozvírám
jejich zadnice,
ohnuté nohy zvednuté k přijetí, penis
v temnotě hnaný trýzní
a útočící
vyburcovaný od řiti až k svědivé hlavě,
přimknutá těla třesoucí se nahá, horké rty
a slabiny zaklesnuté
do sebe
a oči, oči lesklé a kouzelné, rozšiřující se
do pohledů a
odevzdání,
sténání pohybu, hlasy, ruce ve vlasech,
ruce mezi stehny,
ruce ve vláze na zvláčnělých rtech
bušící stahy břich,
dokud ta běl nevytryskne do zvířených
prostěradel a nevěsta nevykřikne o smilování
a ženicha nepolijí slzy vášně
a soucitu –
a já vstanu z postele znovu plný těch posledních
důvěrných gest
a polibků na rozloučenou –
to vše dřív než můj mozek procitne, za stíny
a zamčenými dveřmi
v zešeřelém domě,
kde neukojení obyvatelé obcházejí za noci,
nahé přízraky, které se navzájem hledají
v tichu.
skryju tvář mezi jejich ramena a prsty,
vdechuji jejich kůži,
a hladím a líbám krk a ústa a rozvírám
jejich zadnice,
ohnuté nohy zvednuté k přijetí, penis
v temnotě hnaný trýzní
a útočící
vyburcovaný od řiti až k svědivé hlavě,
přimknutá těla třesoucí se nahá, horké rty
a slabiny zaklesnuté
do sebe
a oči, oči lesklé a kouzelné, rozšiřující se
do pohledů a
odevzdání,
sténání pohybu, hlasy, ruce ve vlasech,
ruce mezi stehny,
ruce ve vláze na zvláčnělých rtech
bušící stahy břich,
dokud ta běl nevytryskne do zvířených
prostěradel a nevěsta nevykřikne o smilování
a ženicha nepolijí slzy vášně
a soucitu –
a já vstanu z postele znovu plný těch posledních
důvěrných gest
a polibků na rozloučenou –
to vše dřív než můj mozek procitne, za stíny
a zamčenými dveřmi
v zešeřelém domě,
kde neukojení obyvatelé obcházejí za noci,
nahé přízraky, které se navzájem hledají
v tichu.
3 komentáře
Ježurka
To je dost odvážná báseň, i toto se někdy hodí a dobře se to čte.
Sugr
Tedy mezi jídelníčky a fotkami jídel takové překrásné dílko.
Jsi borec, nevydáváš je na jiném blogu? 🙂
MirekC
To jsem si vzal příklad z tebe.
Ne, to na vojně jsme měli na rotě takového „básníka“ a já opisoval z jeho deníčku …
Ale občas mě doopravdy přepadne můza a pak napíšu básničku třeba „Lukáškovi“ za jízdy autem po „Březince“. Dozvěděli jsme se, že se právě narodil. Byla to taková veršovánka, která se píše do těch dětských památníčků.