Archiv štítku: verše

Můza

Už jsem tady psal, že mě občas přepadne můza. Vždycky si ríkám, proč utíkat, třeba po mě nic nechce. Je to vždy na základě nějakého silného podnětu jako je zrození nového života, při významném životním výročí, nebo jak už to bývá při zákonitém odchodu na věčný odpočinek. Tehdy mi ty verše nějak samy naskakují, asi proto, že se mě ty události niterně dotýkají. 

Jako např. tehdy, když přišel na svět dcery druhorozený. 

Okolo Jeseníku cestička

Okolo Jeseníku cestička
nechtěli jsme Františka.
Potom přišel Ježíšek
a narodil se Lukášek.
Zprvu to byl prcek malý
teď na sebe gramy valí.
Jestli to tak půjde dál
bojovníků sumo, bude král.
Svaly, rozum, síla ducha
nás všech nad Tebou bdí
ochranná ruka.

Báseň pro školačku

Jeden z mála mých tvůrčích záchvatů, většinou na některý velmi silný podnět. Dnes je Adélce (Adéle) již  17 let a je ve druhém ročníku střední školy. 
 
Hola, hola, škola volá,
začíná ta báseň zpola.
Jesle, školka, školička,
zhola už nejsem maličká.
Sedět budu v lavici,
půjde mi to možná – na palici.
Konec bezstarostných mladých roků,
je mi už téměř sedm roků.
Snažit se budu velice,
nechci být dítě ulice.
Vždyť chytrá holka jsem,
nejedla jsem z jedné misky se psem.
Po vlnách znalostí,
bude jich asi dosti,
budu se pohybovat tence,
mám po předcích dost inteligence.
Nebudu si dávat žádná předsevzetí,
po tom nijak nepasu.
A mám na to dost času,
až mí vrstevníci budou jedenašedesátiletí.

Allen Ginsberg (18+)

Milostná báseň na téma z Whitmana

Potichu vejdu do ložnice a lehnu si mezi
ženicha a nevěstu,
mezi ta těla spadlá s nebe, natažená, čekající,
nahá a neklidná,
s rukama položenýma přes oči v temnotě,
skryju tvář mezi jejich ramena a prsty,
vdechuji jejich kůži,
a hladím a líbám krk a ústa a rozvírám
jejich zadnice,
ohnuté nohy zvednuté k přijetí, penis
v temnotě hnaný trýzní
a útočící
vyburcovaný od řiti až k svědivé hlavě,
přimknutá těla třesoucí se nahá, horké rty
a slabiny zaklesnuté
do sebe
a oči, oči lesklé a kouzelné, rozšiřující se
do pohledů a
odevzdání,
sténání pohybu, hlasy, ruce ve vlasech,
ruce mezi stehny,
ruce ve vláze na zvláčnělých rtech
bušící stahy břich,
dokud ta běl nevytryskne do zvířených
prostěradel a nevěsta nevykřikne o smilování
a ženicha nepolijí slzy vášně
a soucitu –
a já vstanu z postele znovu plný těch posledních
důvěrných gest
a polibků na rozloučenou –
to vše dřív než můj mozek procitne, za stíny
a zamčenými dveřmi
v zešeřelém domě,
kde neukojení obyvatelé obcházejí za noci,
nahé přízraky, které se navzájem hledají
v tichu.

Znám všechno, jen ne tebe

13. prosince 2008 v 20:29 | Mirek |  Verše

Znám zelené louky,
Znám temné lesy,
Maličké brouky,
Pruhované vosy.
 
Znám vodní říčky,
I velká moře,
Uhaslé svíčky,
I laviny v hoře.
 
Znám lesknoucí hladinu,
Znám vůni šeříku,
Zpěv ptačí po ránu,
Večer mrazení větříku.
 
Znám žlutá pole,
Trny černých růží,
Bohatství v dole,
Kdo co komu dluží.
 
Znám blankytné nebe,
Znám teplo slunce,
Neznám jen Tebe,
Tlukot tvého srdce!…