Otické zelí

Bylo slavné, jedinečné a vynikající

Někde se stala chyba. Bývalo krásně běloučké, křupavé a příjemně kyselé. Dalo se jíst jen tak, za syrova a zelňačka se dala vypít (měla příjemně projímavé účinky). Řekl bych, že se dalo přirovnat k pravému domácímu kysanému zelí, které jsme si vlastníma nohama ušlapali a měli jsme ho celý rok ve sklepě. To se nohy pěkně vypařily v horké vodě, umyly mýdlem a vydrhly kartáčkem. Ti útlocitnější si možná natáhli na nohy igelitové sáčky. „Šlapce“ nebo šlapajícímu muži (ten měl většinou výhodu vyšší hmotnosti) se poctivě vařil vřelý čaj s rumem nebo přímo podávala slivovička. Dříve k tomu účelu sloužila dřevěná bečka, na zelí přišla hadrová plachetka, na ni prkénka, zatížilo se to žulovou kostkou a zalilo čistou vodou. Nevýhodou bylo, že vznikaly malé ztráty, protože při každém braní zelí se musela část takového změklého dát pryč. Pokračovat ve čtení „Otické zelí“