Archiv štítku: báseň

Báseň pro školačku

Jeden z mála mých tvůrčích záchvatů, většinou na některý velmi silný podnět. Dnes je Adélce (Adéle) již  17 let a je ve druhém ročníku střední školy. 
 
Hola, hola, škola volá,
začíná ta báseň zpola.
Jesle, školka, školička,
zhola už nejsem maličká.
Sedět budu v lavici,
půjde mi to možná – na palici.
Konec bezstarostných mladých roků,
je mi už téměř sedm roků.
Snažit se budu velice,
nechci být dítě ulice.
Vždyť chytrá holka jsem,
nejedla jsem z jedné misky se psem.
Po vlnách znalostí,
bude jich asi dosti,
budu se pohybovat tence,
mám po předcích dost inteligence.
Nebudu si dávat žádná předsevzetí,
po tom nijak nepasu.
A mám na to dost času,
až mí vrstevníci budou jedenašedesátiletí.

Allen Ginsberg (18+)

Milostná báseň na téma z Whitmana

Potichu vejdu do ložnice a lehnu si mezi
ženicha a nevěstu,
mezi ta těla spadlá s nebe, natažená, čekající,
nahá a neklidná,
s rukama položenýma přes oči v temnotě,
skryju tvář mezi jejich ramena a prsty,
vdechuji jejich kůži,
a hladím a líbám krk a ústa a rozvírám
jejich zadnice,
ohnuté nohy zvednuté k přijetí, penis
v temnotě hnaný trýzní
a útočící
vyburcovaný od řiti až k svědivé hlavě,
přimknutá těla třesoucí se nahá, horké rty
a slabiny zaklesnuté
do sebe
a oči, oči lesklé a kouzelné, rozšiřující se
do pohledů a
odevzdání,
sténání pohybu, hlasy, ruce ve vlasech,
ruce mezi stehny,
ruce ve vláze na zvláčnělých rtech
bušící stahy břich,
dokud ta běl nevytryskne do zvířených
prostěradel a nevěsta nevykřikne o smilování
a ženicha nepolijí slzy vášně
a soucitu –
a já vstanu z postele znovu plný těch posledních
důvěrných gest
a polibků na rozloučenou –
to vše dřív než můj mozek procitne, za stíny
a zamčenými dveřmi
v zešeřelém domě,
kde neukojení obyvatelé obcházejí za noci,
nahé přízraky, které se navzájem hledají
v tichu.