Prázdniny jako pojem

20. července 2010 v 10:46 | Mirek |  Se učit, se učit, se učit

Jestliže se chceme v něčem vyznat,

něčemu rozumět, něco pochopit musíme především studovat fakta. Jenže tady můžeme narazit na slova ve větách, kterým ne dosti jasně rozumíme, nebo je chápeme nepřesně. I když věta je napsaná „normálně“ česky, přesto nám její obsah, nebo smysl jaksi uniká.
Co znamená slovo prázdniny nějak podvědomě chápeme všichni.
Otevřená encyklopedie Wikipedia je definuje tak, že je to pojmenování pro období volna na základních, středních či vysokých školách. Pro české základní a střední školy jsou termíny prázdnin určovány směrnicí ministerstva školství se zhruba ročním předstihem.
Přesto se to dá chápat různě, každý si to může vysvětlovat po svém, trochu jinak.
Pro takového slévače v huti, kde se pracuje ve třísměnném nepřetržitém provozu to bude docela prázdným, nic neříkajícím pojmem. Na rozdíl od jeho dítek školou povinných, nebo jeho vnoučat. Ten uvažuje spíše v dimenzích dovolená. A to, buď týden, čtrnáct dnů, zcela výjimečně  měsíc. Jsou firmy, kde si mohou dovolit přerušit výrobu na delší dobu, vyrábějí tzv. na sklad a ty pak vyhlašují celozávodní dovolenou. Ale zase je to jen ten jeden měsíc.
A prázdniny jsou přeci dva měsíce.
Takže slovo prázdniny je jednoznačně spojeno jaksi se školou.
Pracující maminky a otcové s tím mají problém. Nastává známe Nerudovské „kam s ním“, nebo s nimi, tedy s dětmi. Záchranou bývají babičky a dědečkové. A tady nastává komplikace, kterou s sebou přináší NOVÁ DOBA (New Deal) – další svěží vítr z Ameriky!
„Hlídacích“ babiček ubývá, protože díky posunu věku odchodu do důchodu, se se svými školou povinnými vnoučaty jaksi míjejí.
Dalším šikovným řešením byly dříve organizované třítýdenní pionýrské tábory. Tato tradice se pomalu vrací i když už pionýry nemáme a jsou to spíš tábory skautské, nebo turistické – putovní, či jinak tematicky zaměřené. Různé zájmové organizace také pořádají tzv. příměstské tábory, což je něco podobného jako jesle, mateřská škola nebo družina. Dítko tam ráno zavedete, jdete do práce a „po šichtě“  – odpoledne si ho vyzvednete.
Mnohdy se onen dvouměsíční časový úsek mylně přičítá i zaměstnancům ve školství, potažmo učitelům, pedagogům, profesorům a pod. Na vysokých školách se většinou končí s výukou také koncem června, ale zahajuje se až v říjnu, což by byly dokonce tři měsíce prázdnin.
Ale není tomu tak, jak říkal profesor Hrbolek ve slavné české komedii.
Zákoník práce jako nejvyšší zákon v pracovně právní oblasti je jen jeden a pojem prázdniny nezná. Všichni mají dovolenou na zotavenou a to i učitelé. To další „volno“ nad zákonnou dobu většinou čtyř týdnů je volnem tzv. studijním. Samozřejmě do značné míry je tomu u každého individua jinak, podle toho kolik času potřebuje, chce nebo musí věnovat přípravě na vyučování, potažmo na nový školní rok. Určitě jinak časově náročné to bude u někoho, kdo učí dvacet let jen předmět jazyk český a literatura (ten se asi nějak zvlášť „babrat“ s přípravami nebude) a zcela jinak tomu bude u začínajícího pedagoga, u někoho kdo „chytne“ zcela nový předmět, který nikdy neučil a zcela jiné to bude u učitelů odborných předmětů, kde technický pokrok, věda a veškeré nové dění v oboru postupuje mílovými kroky a kdy každý den by se našlo nespočet změn, které by bylo záhodno do osnov a příprav zahrnou, doplnit, změnit, učit jinak.
A obdobně- když už jsme u toho – je to i s týdenním úvazkem učitelů. Je to 21 hodin, což si někdo lehce přepočte, že je to vlastně jen 4 hodiny denně. Jenže, je tam právě to pověstné ALE! Na každou vyučovací hodinu podle rozvrhu připadá jedna hodina ostatní pedagogické činnosti, čili právě na onu pověstnou přípravu na vyučování a všechno, co s tím souvisí.
Existují úvahy, zřejmě z řad neinformovaných závistivců, že by měly být na školách „píchačky“ stejně jako v hutích a železárnách a že by měli kantoři povinnost si odpracovat (odsedět) pěkně těch svých 8 hodin, jako všichni ostatní.
Nemám nic proti tomu, stejně tam jsem tak jak tak.
Jen jednu nevýhodu to mít bude! MNOZÍ Z KANTORŮ – PEDAGOGŮ mají doma lepší pracovní podmínky než v kabinetě školy!!!
Takže nějaký závěr? Co tím chtěl básník říci?

Nezáviďme si.

Ani platy ani volno. Nepřipusťme aby někdo, komu to náramně vyhovuje, vrážel klíny mezi jednotlivé profese. Kdo je důležitější? Učitel, lékař, strojvůdce, letový dispečer, soudce, slévač, dlaždič, pošťák, havíř? (No posledně jmenovaní myslím ještě nestávkovali.)
Nerad slyším, když někdo říká, jak je ta manuální – dělnická práce dřina, jak musí „robit tyma rukama“. Protože kdo nepracoval nikdy duševně, ne rukama, ale jen hlavou, tak nepochopí, že i tato práce je únavná a vyčerpávající. Vždycky říkám, že zedníkovi vypadne ve dvě hodiny kelňa z ruky a má padla a má hlavu čistou, veškeré starosti může hodit za hlavu, nechat je v té karbovni s vápnem. Ale práce duševní a zejména s ní spojená odpovědnost zůstává stále v té jedné, jediné hlavě, kterou má dotyčný na hlavě a nikdo z něj ty starosti nesejme, nikdo za něj tu práci neudělá.
A jak je to v textu písně Balíček karet: „A, přátelé, ten příběh je pravdivý. Ten voják se totiž jmenoval T. Texas Taylor.“
Tak já si osobuji právo to posuzovat, protože jsem v životě dělal obojí. (neberte to, prosím, jako nadutost)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *