Otické zelí

Bylo slavné, jedinečné a vynikající

Někde se stala chyba. Bývalo krásně běloučké, křupavé a příjemně kyselé. Dalo se jíst jen tak, za syrova a zelňačka se dala vypít (měla příjemně projímavé účinky). Řekl bych, že se dalo přirovnat k pravému domácímu kysanému zelí, které jsme si vlastníma nohama ušlapali a měli jsme ho celý rok ve sklepě. To se nohy pěkně vypařily v horké vodě, umyly mýdlem a vydrhly kartáčkem. Ti útlocitnější si možná natáhli na nohy igelitové sáčky. „Šlapce“ nebo šlapajícímu muži (ten měl většinou výhodu vyšší hmotnosti) se poctivě vařil vřelý čaj s rumem nebo přímo podávala slivovička. Dříve k tomu účelu sloužila dřevěná bečka, na zelí přišla hadrová plachetka, na ni prkénka, zatížilo se to žulovou kostkou a zalilo čistou vodou. Nevýhodou bylo, že vznikaly malé ztráty, protože při každém braní zelí se musela část takového změklého dát pryč.

Od vynálezu vodního uzávěru, který mají porcelánové nebo keramické nádoby se již nevyhodí ani špetka.

Také se již dají koupit gumové bílé holínky, které používají velkovýrobny (původně byly možná vyrobeny pro jiný účel). Gumáky mají dole takový vzorek a podrážka je tvrdá, takže se nakrouhané hlávkové zelí lépe naruší a rozmělní.

Výrobou špičkového zelí se proslavily na Moravě Otice u Opavy.

Letos se jim pokazila buď celá výroba, nebo jen některá šarže – viz obrázek. Zelí je měkké – blambaté, šedé barvy a kyselé jako by s převahou ostré, tvrdé kyseliny octové místo příjemné kyseliny mléčné. Syrové – jen tak se vůbec jíst nedá, zpracovat a pozřít se dá jen jako zelí na moravský způsob, dělat ho po jihočesku jsem raději ani nezkoušel.

Dlužno dodat, že minulý týden jsme koupili v Globusu v Olomouci Otické zelí a bylo přesně takové, jak bývalo a jak má být.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *