Mzda strachu

Bát se můžeme čehokoliv

Strach můžeme mít z neznámého, z bolesti, ze smrti.

Životní krédo:

Nebát se a nekrást. V životě nic neukrást, to se dá splnit celkem lehce. Můj otec např., pokud si pamatuju, za celý život nic neukradl. Přesto, že za „komančů“ bylo jakési pořekadlo: „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.“ A mnozí se podle toho chovali. Už jen proto, že jaksi bylo všechno všech. Bylo jediné vlastnictví, a to společenské vlastnictví výrobních prostředků. Jen jednou, v té době jaksi nebyl toaletní papír a dámské vložky. Nevím, jestli to bylo tím, že jediná továrna ve Větřní vyhořela, či co. A soudruzi z ostatních, okolních, „spřátelených“ států měli asi sami málo. Tak tehdy nosil otec domů kancelářský papír (takový ten tenký, průsvitný), říkalo se mu „průklepák“. Dnes se už nepoužívá. Nařezal ho nožem na takové ty přiměřené obdélníčky a velmi se tak podobal tomu tehdy vyráběnému skládanému toaleťáku. Před použitím jsme ho ještě museli ve dlaních patřičně zmuchlat. Bylo to pořád lepší než Rudé právo.Jestli měl otec při tom, když ho odnášel domů v tašce strach, to nevím a už se ho nezeptám. Doufám, že se v hrobě – vlastně v urně, neobrací.

V této souvislosti ještě malé odbočení. Víte, kdy má „prajzák“ největší radost? Prý, když zjistí, že to co ukradl, se mu na něco hodí.

Zato nebát se, to už je něco jiného! To dost dobře nejde. Máme to zřejmě v sobě nějak zakódované. Je to zřejmě obranný mechanismus. Kdybychom se nebáli, tak by někdo mohl splnit, to co slíbil: „Já bych za tebou i do ohně skočil!“ To by dopadl, že? Nebo bychom se střemhlav vrhali z útesu do vody, beze strachu, v domnění, že se nám nemůže nic stát. Přesto. Kolikrát se to už stalo a jak takoví nebojsové dopadli je známo.

Bojíme se jít k lékaři. Bojíme se, že onemocníme rakovinou, nebo že dostaneme AIDS (proto se chráníme), i když zase jsou výjimky potvrzující pravidlo.

Práh bolestivosti máme údajně každý nastaven někde jinde. Koneckonců, je-li bolest nesnesitelná, tak se tělo umí bránit. Upadneme do kómatu, bezvědomí a vlastně nic necítíme.

 Patrick Swayze říkal ve filmu Hrozba smrti doktorce, která mu šila rány, že bolest nevadí.

Někdo říká, že smrt není zlá a říká, že se smrti nebojí. No nevím. Minimálně úzkost snad musí pociťovat každý.

Mírnější formy strachu jsou obava a úzkost. Ten pocit „knedlíku“ v krku, sevření na hrudi, žaludku na vodě známe také asi všichni, před nějakou zkouškou (typicky maturita), nebo před nějakým závažným, důležitým rozhodnutím.

Kdysi dávno běžel v televizi černobílý film Mzda strachu. Najatí šoféři měli dovést náklaďáky s trhavinou k hořícímu vrtu s ropou, aby se výbuchem uhasil. Bylo to velice riskantní, protože tekutý trinitrotoluén by při sebemenším otřesu okamžitě vybuchl. A také se tak stalo. Z celé kolony vozidel dojely asi jen dvě, pokud si dobře pamatuji. Proto to byla mzda strachu, a velmi vysoká. Bylo těžké najít dobrovolníky – odvážlivce. Muselo jim být proto nabídnuto opravdu hodně dolarů!

Kde je nějaké hranice? Jsme ochotni za peníze udělat cokoliv a překonat strach? Každý to bude mít asi nastaveno nějak jinak.

Nájemní vrazi, lupiči, zloději strach nemají?

„Kdo se bojí, nesmí do lesa!“

Nevím, kolik z nás středoevropanů by se netřepalo strachy, kdybychom se v noci ocitli v pralese nebo džungli? Mnohdy máme strach jít sami potemnělým parkem, úzkými tajemnými uličkami v neznámém městě.

Na strachu jsou založeny horory. Takže se s ním jaksi počítá a je to vlastně předmět směny. Platíme za to, že máme strach.

Máme strach o své děti a vnoučata, na tom je založena filosofie, účinnost a úspěšnost únosů a vydírání.

Bylo by toho určitě ještě hodně, ale nechám také něco do případné diskuze v komentářích.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *