Můj vzor

Žádný velký, výrazný, životní vzor jsem nikdy neměl.

Jako v tom smyslu, že bych chtěl být zpěvákem a za vzor by mi byl Karel Gott, nebo bych chtěl být sportovcem a za vzor by mi byla Martina Sáblíková.

Leda, že bych chtěl být horníkem a za vzor by mi byl můj děda. To jsem ale nechtěl. Nebo bych chtěl být „financem“, mít uniformu a zbraň a honit po kopcích podloudníky. To mně také nějak neoslovilo. (Po dědovi mi zůstal jen široký dvouřadý, kožený opasek s nádhernou sponou. Ten mi ale u Opavice ukradli cigáni)

Vlastně jsem vůbec nevěděl, co, nebo čím chci být. Takže to rozhodl otec, že budu automechanikem. Těch prý bude při rozvoji motorismu potřeba – a pak ty ÚPLATKY!!!

A matka, maminka, mamka? Tady vůbec nevím, jestli maminky jako ženy mohou být pro syny vzorem? Tedy pokud nejsou ministerskou předsedkyní jako Indira Priyadarshini Gandhi nebo kosmonautkou jako Валентина Владимировна Терешкова.

Pro dcery možná spíš. Mohou být vzorem jak dobře vařit, prát, žehlit, být tolerantní, chápavá, vždy usměvavá…. Prostě vzornou udržovatelkou rodinného věčně hořícího ohně.

Otcové mohou být synům určitě vzorem jak lézt přes plot a krást jablka, jak kopat do mičudy, jak fandit na hokeji, jak zatlouct – nepřiznat, že jsem rozbil okno, nebo utrhl spolužačce popruhy od školní aktovky.

Nicméně byli lidé, kteří můj osud minimálně usměrnili.

Můj strejda byl o 11 let mladší od své sestry, takže mi byl věkově blíž. Ten mi mohl být příkladem v bláznovství, ztřeštěnosti a věčným mládím. Pamatuji si, jak propadl potápění. Měl takové ty bomby na kyslík, ventily, šnorchl, brýle, ploutve. To jsem svého času dost žral. Vyráběli si s nějakým Sosnou harpuny a lovili (stříleli) ryby v Jaderském moři – bývalá Jugoslávie. Jednou v kuchyni natahoval nad umyvadlem gumy harpuny (podobně jako se natahuje kuše) a nějak mu to sklouzlo a střelil si ten hrot přímo mezi oči. Teklo krve jako z vola (doslova i přeneseně). Tehdy jsem snad jednou v životě viděl tu nejhodnější babičku na celém světě, jak byla vzteky bez sebe a vynadala mu, co proto! Bodejť, stačil centimetr vlevo nebo vpravo a mohl mít za vzor Jana Žišku z Trocnova.

Pak mi zaimponoval nějaký „čárlí“ (asi Karel). Byl to kamarád, kamaráda, mé kamarádky – budoucí manželky. Byl starší a viděl jsem ho všudy všude jednou v životě. Nevím, co z něho tak vyzařovalo, ale když jsem se dozvěděl, že studuje na „křemíka na bani“ (rozuměj Systémové inženýrství na Vysoké škole báňské v Ostravě), tak jsem měl v tu ráno jasno!

Kdo mě nakopl, byl spolužák ze základky nějaký Skřička (vidíte, teď už si nevzpomenu ani na jeho křestní jméno), se kterým moje budoucí žena zase studovala jiný obor na „báňské“. A přitom, na základce to byl bídný čtyřkař!  Pokud se nemýlím, tak už není mezi živými a tímto ho tam nahoru zdravím, a pokud se mýlím, tak ať je tu do sta let!

Řemeslu mě hodně naučil nějaký Kamil Janík a také mně přivedl ke kulturistice.

A kamarád Láďa? To byl spíš můj brácha, tak tam je ten vliv zcela patrný a jasný!

Pak jsem si už jaksi plul životem podle svého, drže kormidlo více méně pevně v ruce

A pokud jsem po někom něco zdědil, tak po mamce snad talent k vaření a po otci trochu puntičkářství, odpovědnosti a poctivosti.

Napadlo vás možná, že se vůbec nezmiňuji o své celoživotní družce, která dělala na té pomyslné životní bárce kapitána a vyvedla nás z nejedné bouře? Protože by na to nestačil ani celý BLOG. A jestliže vedle někoho žijete 35 let, tak co si myslíte, ovlivňuje vás, nebo ne?

To si každý dosaďte sami.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *