Já a moje kouření

Inspiroval mě článek U Blondýny: S Durexem na věčné časy a nikdy jinak …a komentáře pod ním.

Takže tady je můj příběh:

Na nějaké extra pokusy kouřit v dětství, nebo za raného dospívání si moc nepamatuji.

V podstatě v každé etapě mi to nechutnalo a dodnes mi to vlastně smrdí. Takže jsem vždy kouřil jaksi z „donucení“, to proto, že kouřili ostatní nebo jsem nevěděl co s rukama. Například na vojně, když stála rota a všichni kouřili, tak velitel přišel a řekl:“Ty nekouříš, tak pojď na rajóny.“

Na vysoké byly po dvouhodinovce dlouhé přestávky a všichni kouřili, a já tam stál jako tvrdé y. A navíc se vždy našel nějaký dobrák, který říkal:“Na vezmi si!“

Další etapa byla po vysoké, když jsem nastoupil do kanceláře, kde byli tři silní kuřáci a v kanceláři bylo modro. Nejlevnější cigarety s filtrem byly Marsky, když je při nějaké cenové reformě zdražili, tak jsem se zdravě nas**l a sekl jsem s tím. Pak jen tak cik cak, třeba na oslavách, kde se pilo.

Také jsem laškoval s dýmkou, pěkně jsem si ji zakouřil a bafal Amfóru z Tuzexu.

Jen si vypomínám na bonmot kamaráda, který vždycky říkal: „Já nekouřím, já si radši nechám …“

6 thoughts on “Já a moje kouření”

  1. Ty a tvoje kouření je zajímavý článek, ale ta poslední věta
    kamaráda to rozsekla! :-))
    Je fakt, že tohle blogerka U Blondýny napsat nemohla.:-)

    1. Vzpomínám rád na vojenská léta, i když dva roky byly dlouhá doba. Jen si říkám, že dnešní mládež by to potřebovala jako pes drbání.

  2. Jo, kouření, o tom bych taky mohla psát romány. Nikdy jsem kouřit nechtěla, ale pak jsem nevěděla, kdy přestanu. Ale jo, dala jsem to ve svých 45 letech ze dne na den.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *