Důchodci, důchodce

Chápání první:

Důchodce je někdo, kdo pobírá důchod. V současnosti se hodně hovoří o tom, jestli se vůbec důchodu dožijeme (dosáhneme-li věku, kdy nebudeme muset chodit do zaměstnání a přesto budeme pobírat měsíčně určitou finanční částku) a jak vysoká tato částka bude, reálně, co si za ni budeme moci koupit. Politikové nám vyhrožují, že na důchody nebude. Ubývá práce schopného obyvatelstva, respektive těch, kteří pracují (jde o to, jestli ten kdo pracovat chce, také pracovat může) a zvyšuje se počet těch, kteří mají nárok na důchod. Také existuje nemalá skupina lidí, kteří nepracují, protože nechtějí a nikdy pracovat nebudou (a nikdo je k tomu nedonutí) a ti pobírají také něco jako důchod – stálou platbu – sociální dávky.

V ekonomii je důchod jiný příjem pravidelné povahy (např. výnos z majetku). Nebo také národní důchod. Příjmy a výdaje státního rozpočtu by měly být v rovnováze, jenže doposud se deficit státního rozpočtu prohluboval a vznikal schodek – dluh.

Chápání druhé:

Důchodce je věková kategorie.

Junior versus senior.

Stojí tyto dvě kategorie proti sobě? Stejně tak bychom se mohli ptát, stojí-li proti sobě kojenci nebo batolata a pubescenti nebo adolescenti? Je to jen rozdíl ve věku? Nebo propastný interval v době, kdy jsme na tomto světě? Novorozenec nemá o existenci nějaké postpubescenta ani potuchy, takže mu nemůže vadit, ani proti němu nemůže mít jakékoliv výhrady.

Faktem však zůstává, že pro patnáctiletého mladíka nebo slečnu je třiatřicetiletý strejda staříkem. Muž v kristových letech si myslí, že je neodolatelným mladíkem a ženy dosahují plných erotických prožitků až mezi třicátým a čtyřicátým rokem (cca). Je naopak až takovou výjimkou potvrzující pravidlo, že muž v sedmdesáti se chlubí plnou mužnou silou a plodí potomky?

Chápání třetí:

Důchodci je množné číslo, takže je to nějaká sociální skupina.

Je to vůbec tak, že jsou mladí proti starým a naopak, nebo je to jen umělé vyvoláváno. Jestliže se dole prostý lid mezi sebou hádá a nevraží jeden na druhého, nemá spodina čas obracet oči k mocipánům a kritizovat je. To může určitě někomu vyhovovat.

Nostalgie se dostaví vždy. A pořád se bude říkat: „Jo za starých časů deset deka salámu, to bylo salámu!“ Takže samozřejmě budou ti „dříve narození“ tvrdit, že když byli mladí, tak měli mnohem větší úctu k autoritám, ke stáří.

Jenže uvažte, každý mladý nebo mladá mají svého dědečka a svou babičku, a vsadím se, že je milují nade vše na světě (pokud zrovna nevaří rajskou). Tak, kde je problém? Nevytváří opravdu tu „blbou náladu“ tzv. třetí velmoc? Protože nemají masmédia o čem psát, tak si vymýšlejí kraviny, nafukují uměle bubliny, které potom splasknou? Není těch novin, časopisů, deníků, občasníků a televizních kanálů přiliž. Jak to, že zde nezasáhne neviditelná ruka trhu a polovina jich nezkrachuje – když je ta krize?

Chápu, že někomu mladému, zdravému, vitálnímu a rtuťovitému může připadat, že se mu důchodce s hůlkou motá v hypermarketu pod nohama, když právě strašně spěchá a chce si přece koupit jen deset deka salámu a dva rohlíky ke svačině. A důchodce jezdí s obřím vozíkem, za kterým ho ani není vidět a kouká, ohlíží, přehrabuje a neví, co by. Jenže on musí velmi, velmi zvažovat, co může koupi a co ne, aby vyšel s důchodem. Ať tedy chodí pro ty drobné rychlonákupy do malých obchůdků, jenže do kterých, když žádné nejsou, všechny zanikly v konkurenci obřích řetězců.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *