Archiv rubriky: Kantořina

Školu si rozvracet nedáme

2. května 2009 v 6:42 | Mirek |  Kantořina

Titulek jsem si vypůjčil z Jesenického týdeníku č.17.
Je to keneckonců moje reakce na tento článek.
Z tzv. „výuky osvědčeným systémem“ nejsem také nijak na větvi. Vidím to u své vnučky – prvňáka. Ta honba za výkonem, výsledky a úspěchy – motivace, krade dětem dětství. Já; snad až do devítky; když jsem přišel ze školy domů, tak jsem hodil tašku do kouta a šlo se ven. Otec sice měl občas snahu se se mnou doučovat, ale když zjistil, že mi to jde jedním uchem tam a druhým ve stejném okamžiku ven, tak to vzdal. Také mi dával „kázání“. Bylo to hrozné, kéž by mě raději seřezal. A jediný oblíbený trest byl „kasárník“, někdo tomu říká, že má „zaracha“.
Nemyslím si, že by Waldorfská pedagogika zabránila agresi, kriminalitě a ostatním negativním jevům, které přináší, nebo odkrývá nová doba.
Podle Doc. Langra z Pedagogické fakulty Ostravské univerzity je školství nereformovatelné. Respektive nedají se v něm dělat zásadní změny. Takže nezbývá než se vydat alternativní cestou.
Také bych polemizoval s názorem, že současná škola nemá na výchovu čas a jejím hlavním tématem je vzdělávání. Pokud to tak někde je, tak je to hodně špatně. Protože jde o výchovu a vdělávání a ne nadarmo je slovo výchova na prvním místě. Žák v červnu nemůže být tímtéž žákem jako byl v září!
Jen na doplnění. Waldorfská škola není sice školou církevní, ale její nedílnou součástí je výchova ke křesťanství (opět slova Doc. Langra).
Takže Sdružení pro alternativní vzdělávání můžu jen poradit, aby to v žádném případě nevzdávali a aby nadále zvažovali i variantu jít do soukromé školy. V tomto případě bych jim ale musel držet všechny palce, protože soukromě podnikat v naší nehotové demokracii je o hubu. A to vím o čem mluvím.
A ještě jedna poznámka. Jestli se nemýlím, tak nejbližší Waldorfské gymnázium je až v Ostravě, což může být také nemalá potíž a komplikace.
Jinak přeji paní Marii Vršanové, ať se jí narodí zdravé páté dítě, má můj obdiv!

Fackujete svoje děti?

8. dubna 2010 v 20:47 | Mirek |  Kantořina

Používat při výchově tělesné tresty, nebo ne?

Názory se určitě různí.
K napsání tohoto článku mě vyprokokoval seriál Ulice, který občas sleduji jedním okem (jako spící lovecký pes). Nevím, kdo tento seriál píše, ale tak trochu mi připadá, že mu dochází dech a mírně „ujíždí“. Dnešní reakce matky malého Boriska na výlev jejího přítele Matěje mi přišla trochu hysterická. Aby si ho užívala v posteli, na to je jí dobrý, ale proboha, jen ať nevychovává jejího syna! A konspirativní plány malých dětí, jak vytrestat dospělé a přivést je k rozumu, to už je opravdu mimo mísu.
U nás doma se vedly zásadně jen tzv. kázání. A věřte mi mnohdy bych raději držel tu facku. Někdo říká: „Dostal jsem potěhem.“ Nevím, co je to potěh, jen tak tuším, že to mohla být součást nějakého koňského postroje a muselo to asi bolet.
Srandovní bylo trestání, které prováděl herec Vašek Vydra v Kameňáku, když odepnul policejní opasek a říkal: „Pocem, ještě jednou!“
Asi ve druhé třídě obecní školy nás Pan učitel Vízner vychovával tak, že nám dával tzv. „kokosy“, úderem kloubu palce zaťaté pěsti do zátylku, nebo dělal tzv. „bzzz“, což bylo tahání za kotlety – vlasy nad uchem – až jsme vstávali z lavice. Dodnes na něj s láskou vzpomínám.
Docela účinnou metodou je pouhá pohrůžka typu: „Mám zajít pro tu vařechu!“ My jsme měli jako strašáka takovou tu obrovskou, prádelní, kterou se míchalo velké prádlo v kotli při vyvařování. Dodnes ji mám před očima.
Z řad kantorského stavu jsou dosti často slyšet stezky nad tím, že se dnes nesmí používat tělesné tresty. Celkem účinný je tzv. přímý výpad, který popisuje ve své knize uznávaný pedagog Geoffrey Petty, viz můj článek Pár užitečných poznámek
Takže, jak to je u vás doma???

Logotrop nebo paidotrop?

8. června 2011 v 15:26 | Mirek |  Kantořina

Oba pojmy patří do oblasti psychologie a pedagogiky. Rozlišují se jimi dva základní typy učitelů.
Logotrop je učitel, který je zaměřený na svůj obor, potažmo na vědu. Snaží se vyvolat zájem o svůj obor a předat z něj žákům, co nejvíce poznatků. Jeho obor a výuka je přednější než zájem o samotné žáky, což může vést ke kázeňským problémům mezi tímto typem učitele a jeho studenty, především těmi, kteří o daný předmět neprojevují zájem.
Logotrop by mohl mít průpovídku: „Já jim dám, co si myslí! Já se dělám s přípravama o sobotách a nedělích, opravuju písemky do noci, a oni se na to ani nepodívali!“

Paidotrop je naopak učitel zaměřený na žáka. To znamená, že se snaží studentům přiblížit,
porozumět jim a pokud je potřeba, tak i pomoci. To může vést až k tomu, že snižuje požadavky na žáky, zasahuje do jejich osobního života a je k nim shovívavý, čehož můžou jeho žáci zneužívat. Oba typy učitelů v extrémních formách mohou vést k nežádoucích výsledkům při výchově a vzdělávání žáků.
Paidotrop mávne rukou: „Však on je život naučí.“

Z uvedeného nepřímo vyplývá, že by v tomto případě byl nejlepší jakýsi kompromis, tedy kombinace obou, výběrem toho nejlepšího z každého typu.

Ne nadarmo se neříká jen výuka, nebo učení, ale výchova a vzdělávání. A slovo výchova je ne nadarmo na prvém místě.

Kdo hájí zájmy svého dítěte nejvíce? Přece matka. Ale my jako škola, potažmo učitelé, také přece musíme hájit zájem žáka. Přece chceme, aby školu dokončili. Abychom je zdárně vyvedli do mimoškolního prostoru. Do obce, města, okresu, kraje, evropské unie a světa. Aby zdárně založil novou rodinu. Aby dokázali vychovat své děti, novou generaci.

Kdybych se měl charakterizovat, tak jsem vždy spíš na straně žáka. Nemají to vždy lehké.
Jako třídní učitel vím, že jsou mnohdy z neúplných rodin, z rozvrácených manželství a mnohdy i bez odpovídajícího sociálního zázemí.

Přesto nebo právě proto se vždy snažím o maximální objektivitu, spravedlnost a rovnost jak
podmínek, tak přístupu k informacím, možnosti se vyjádřit a obhájit své názory.

Na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity jsme se dozvěděl, že známkováním žáka učitel
vlastně do jisté míry hodnotí také sám sebe.