Poděkování, i ne

To stojí za zveřejnění

15. července 2008 v 14:35 | Mirek |  Poděkování, i ne

Děrovačka
Měl jsem doma takovou tu „obří“ děrovačku. Jistě to znáte. Je těžká asi dvě kila. Je to zřejmě litinový odlitek. Má obrovskou páku, do které když pořádně bouchnete, tak proděrujete naráz „stoh“ papírů.
Jenže nic netrvá věčně, ani láska k jedný slečně. A tak se stalo, že se zlomil jeden čep – trn. Ležela takto doma asi dva nebo možná víc roků. Bylo mi pořád líto ten kus železa vyhodit. (vůbec nerad vidím, když se bourá nebo ničí něco, co před námi někdo pracně vytvořil)
Až letos v červenci – v rámci malování bytu a tím celkového generálního úklidu se to stalo!
Překonal jsem svou vrozenou lenost, zabalil úhledný balíček a milou děrovačku zaslal na adresu: Mikov s.r.o., 407 79 Mikulášovice 741.
Dnes přišel poštou ranní – balíček. Nic jsem neplatil. A uvnitř, světe div se, nevím, nepoznám to, buď opravená, nebo zcela nová děrovačka.
Tak to opravdu stojí za zveřejnění, no uznejte sami!!!

***

Poděkování č. 3

9. října 2009 v 17:18 | Mirek |  Poděkování, i ne

Možná se vám to už stalo.


Je to nepříjemnost. Takže vám ji nepřeji.
Porucha na vozidle – autě. Samozřejmě se vám stane vždy za jízde někde daleko od domova. I když vyjímky potvrzující pravidlo existují. Jednou v životě jsme neodjeli s Felicií z garáže. Nešla nastartovat.
Stalo se mi to cestou z Brna u Olomouce. Čumím na přístrojovou desku jak Puk a ejhle, zrovna hned dvě červené kontrolky. Ale auto jelo, tak co. Při první příležitostné zastávce mi to ale nedalo a otevřel jsem kapotu a za chvíli ji zase zavřel. Na nic jsem totiž nepřišel. Pohýbal jsem všemi možnými kabely. Šel jsem napřed po baterce, protože jedna z kontrolek měla na sobě tento symbol.
Pokračoval jsem v jízdě, ale v hlavě mi to šrotilo. Začal jsem brzdit a zastavil jsem, kde to jen šlo. Dostal jsem totiž nápad. Co když alternátor nedobíjí baterku? A to možná proto, že praskl klínový řemen. A taky že jo. Částečně jsem si oddechl a zároveň začal uvažovat, co teď. Vytočil jsem číslo známého Ládi z Olomouce a ptal se ho, kde je nejbližší autoopravna. Jel jsem od Přerova, takže hned za prvním „kruháčem byla STK, pak benzínka a hned za ní komplex „autofirem“.
V servisu ŠKODA se mě zeptali, jestli mám ten klínový řemen. Když jsem kroutil hlavou (nejsem Bulhar), tak mě poslali „do dža“.
Vzpomněl jsem si, že naproti nákupního centra HANÁ je autorizovaný servis OPEL. Sice jsem se už dopředu třepal obavami, kolik mi naúčtují, ale co mi zbývalo. Do Jeseníku bych na baterku nedojel (zvlášť s rožnutými světly). A zůstat trčet někde na sedle to by byla fakt konečná.
Servisní přijímací technik mi na můj požadavek sdělil, že mi sice věří, že potřebuji ještě dnes dojet tam, kam potřebuji, ale zároveň, že vše záleží na jeho kolegovi „logistikovi“, zda má skladem onen klíňák. Skladník za chvíli dorazil a vítězoslavně mával nad hlavou onou pryžovovláknitou věcí. Před tím se sice ještě podivil nad tím, že Opel Vecktra z roku 1992 ještě jezdí, ptal se jestli je to opravdu „Áčko“ a pak se šel na tu raritu vlastnoočně přesvědčit. Jo ještě jsem mu musel upřesnit, jestli má mé auto klimatizaci. V duchu jsem se chlamal a možná mi i škubalo koutky úst. Venku bylo včera příjemných dvacet, takže mi vůbec nevadilo, že jsem „bez“.
Pak už šlo vše jako na drátkách. Sepsaly se nutné formality, odevzdal jsem klíčky od vozu a smiřoval se pomalu s tím, že „teď to potrvá“!
Ale chyba lávky, v mžiku jsem viděl mechanika vjíždět „my car“ do dílny. Snad za čtvrt hodinky – ať nepřeháním, slyším za sebou známý zvuk. To někdo zabouchl mé přední dveře!
Fakt bylo hotovo.
Vypsání dalších tiskopisů a zaplacení hotovosti bylo také dílem okamžiku. Zřejmě díky dobře fungujícímu Intranetu!
Takže komu patří můj dík:
p.s. Když jsem „servismanovi“ skládal poklonu za perfektní služby, tak jen skromně utrousil: „Tak my pracujeme pořád“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.